U protější, krátké stěny se tyčil černý oltář s baldachýnem. Zlatě vyšívaná černá látka byla dosud zachovalá. Snad v tomto místě plynul čas jinak nežli tam venku. Kolem delších stěn stály sarkofágy z kamene, zdobené hlavami démonů a nesrozumitelnými runami. Salusio se bezradně zahleděl na nekromanta. Ten krátce zavrtěl hlavou. "Ne, tady ne. Síla přichází odspodu." Ten oltář, napadlo Salusia a hned to také vyslovil. "Možná je tam tajný vchod, dodal. Čaroděj kývl. Ano, to by bylo možné, aspoň podle toho, co věděl o xarské architektuře. Koneckonců vyrostl obklopen podobnými věcmi. "Ale opatrně," sykl tiše.
Salusiovi nemusel říkat dvakrát. Prozkoumal podlahu před oltářem, zeď za ním i kamenné kvádry, které jej tvořily. "Nic," řekl pochvíli. "Není tu žádná past, ale vsadím se, že se to takhle odklápí." "Ne!" vykřikl Julián. Tedy téměř, protože hrůza ochromila jeho mysl, takže nevydal ani hlásku. Avšak Salusio se už opřel do svrchní desky.
Odsunula se takřka bezhlučně stranou a odhalila schodiště, klesající kamsi do temnot.
Julián to však neviděl. V hlavě mu silně hučelo. Magický náboj v místnosti hrozivě zesílil, jak Salusio otevřel poklop. Nad sarkofágy se rozlila sinalá, nepřirozená zář. Je zle, věděl. Na nic už dál nečekal.
Mladý zloděj si uvědomil vážnost chvíle až v okamžiku, kdy se amulet na jeho hrudi rozpálil horkem. Rozhlédl se a strnul v hrůze. Rachot odsouvaných kamenných vík sarkofágů byl nejstrašnější věcí, jakou kdy v životě slyšel. I přes něj zaslechl zběsilý tep vlastního srdce.
Z krajního náhrobku se vynořila kostlivá ruka a s odporným vrzáním zpráchnivělých kostí vykročila ven příšerná bytost. Salusio byl jako hypnotizován tou hrůzou a tváře mu planuly v horečce. Pak uslyšel své jméno. To ho vrátilo do reality.
Julián nezahálel. V okamžiku, kdy postřehl počátek problému, začal jednat. Z váčku u pasu vysypal na zem podivný, téměř neviditelný prášek. Ten se zformoval do kruhu kolem čaroděje. Pak vrhl další hrst a vykřikl zaříkání. Ponurá slova mrtvého jazyka duněla sálem smrti. Stříbřitě lesklý prach dopadl na zem a utvořil uvnitř kruhu ornament lebky. Julián se rozhlédl kolem a uviděl svého přítele nehybně zírat na hrůzná zjevení kolem. Zakřičel na něj ze všech sil a probral ho ze strnulosti. Zloděj přiskočil k němu. "Postav se do těch očí!" křikl čaroděj. "Obráceně! Tváří ke mně!" křičel dál, sám stojíc v rozšklebených ústech lebky. "A zavři oči!" Salusio je zavřel. Modlil se v duchu ke všem bohům, od Diartony a Raguna až po Slunce uctívané seveřany. Měl pocit, že z dálky slyší výsměšný chechot. Do nosu jej udeřil nasládlý pach kadidla.
Zaslechl Juliánův hlas. Bylo to jako podivný chór, protože tón zaříkání stoupal a klesal a místy se rozpadal na několik jiných. Klenba stropu rezonovala v harmonickém akordu, násobíc sílu hlasu. Salusio cítil hnilobný zápach, šouravé kroky mu zněly v hlavě a propalovaly se mu do vědomí. Věděl, že nesmí otevřít oči, že by zešílel hrůzou z toho pohledu. Sál se plnil mocí. Na několik okamžiků si zloděj myslel, že jeho přítel selhal a oni tady zemřou, rozsápáni v ponurém sklepení spáry oživlých mrtvol, ale pak se cosi zlomilo. Šourání se začalo vzdalovat, smrdutý pach už nebyl tak silný. Když zaslechl dunivý zvuk zavíraného sarkofágu, otevřel oči.
Nekromant stál rozkročen v kruhu se zdviženýma rukama a mezi rty mu dosud rezonoval zvuk jeho slov, vyřčených předtím hromovým hlasem. Když se poslední víko zabouchlo, ztěžka se sesunul k zemi. Salusio pocítil náhlou slabost a zhroutil se také. Opření o sebe zády dlouhou dobu vydechovali, zdeptáni děsivým zážitkem.
Julián se probral první. Potácivě došel k odkrytému oltáři a zadíval se dolů. Schody byly poničené zubem času. "Teď se nám bude hodit ten provaz" řekl klidně. "Jen jestli bude dost dlouhý."
Skupina vystoupila na palisádu. K ní se klusem blížila skupina zvědů, která se vracela zpět. Venku jich už nebylo potřeba.
Kolona jezdců čítala dobře padesát mužů. Rytířů mezi nimi bylo jen pár, ale všichni byli oděni v kovová brnění a dobře vyzbrojeni.
"Žoldáci gildy," zaskřípal mezi zuby Ygol.
Těžká vrata se s rachotem zavřela hned, jakmile zvědové vběhli dovnitř. Šik obrněnců se zarazil na dostřel luku od hradeb. Po krátké chvilce se oddělil od houfu jezdec na koni a se zdviženou rukou vyrazil vpřed. Dojel asi na padesát loktů.
"Chci mluvit s pánem vesnice," zakřičel silným hlasem.
"Poslouchám, žoldáku," opáčil Aimal, ukrytý za masivním nosným sloupem hradby.
"Můj velitel, kapitán Ismal de Cormere, žádá vydat do jeho rukou odbojníka Rolla de O´Cierre, z nařízení krále zbaveného majetku i titulů a prohlášeného psancem na celém území Argovie!"
Druid se krátce, zle zasmál.
"Tady není Argovie, posle. Zde jsou vrchy Dissignac a ty náleží od věků našemu lidu. Říkáš, že byl zbaven titulů a prázdných poct. Věz, že mezi mým lidem není zvykem žádných titulů přijímat krom takových, které si člověk vyslouží svými činy. Muž, kterého stíháte, je naším přítelem a nemáme ve zvyku vydávat své přátele do rukou vrahům."
"Kapitán Ismal si ho tedy vydobude silou zbraní. Vaše vesnice bude zničena a srovnána se zemí jako připomínka všem, kdož odporují vůli krále!"
"To stačí! Jeď, žoldáku, než mi dojde trpělivost!"
Posel, zahlédnuvši několik pozvednutých luků, se kvapně klidil z dostřelu. Na palisádě zavládlo ponuré ticho.
"Myslím, že zaútočí," odhadoval další vývoj Erien de la Ganelli.
"Ne," zavrtěl hlavou druid. "Počkají na posily."
"Jejich pěchota nebude více než den za nimi," přemýšlel Rollo. "Museli obejít soutěsku Vinhar."
Aimal na něj tázavě pohlédl.
"Připravili jsme jim tam malou past," vysvětloval rytíř. "Ale všechno marno, bylo jich příliš mnoho. Druhý oddíl nás zaskočil zezadu, když jsme už Ismalovy muže měli na lopatě. Jen taktak jsme se prosekali z obklíčení; několik z mých lidí to odneslo."
Druidova tvář se chmuřila čím dál víc.
"Kolik jich vlastně je?"
"Nevím. Ale ve Vinharu jich bojovala více než stovka a další jednotky ve stejné době obsadily Koňský hrad. Neměli jsme se kam vrátit."
"Jestli jich přijde dvě stě, neudržíme se," prohlásil Ygol. "I s váma je nás sotva padesát."
"Bojím se, že by mohli podpálit vesnici," pokračoval Rollo.
Aimal zavrtěl hlavou. "S tím si poradím, pokud budu naživu."
"A pokud ne?"
"Tak je to stejně jedno."
Vrahové už byli na svých místech. Hvězdonoš potlačil vzrušení a pohlédl dolů. Jeho zákroku nebude třeba. Spuriáni byli nesmírně výkonní a mnozí mezi nimi se mu schopnostmi takřka vyrovnali. Jak jinak, když je také školili členové kultu Smrtící hvězdy, pomyslel si.
První z černých stínů už sešplhal k oknu a teď hledal past. Bylo takřka jisté, že tam žádná nebude, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Rixien jeho postup plně schvaloval. Vzduch byl čistý. Průzkumník dal rukou znamení, aby se ostatní připravili. Opatrně, prakticky bezhlučně otevřel okno a vklouzl dovnitř. Ostatní následovali.
První bolestný sten Hvězdonošem trhl. To nebyla oběť, pochopil. Spuriáni zabíjeli potichu a pokud se něco zvrtlo, napadený ječel, jako když ho na nože berou. Doslova.
V domě zařinčel kov, jak se střetly čepele zbraní. Vybroušené smysly Hvězdonoše vnímaly každičkou nuanci akce. Dvě cinknutí, pak tupý náraz a skřípot ostří o kost - Rixien zatajil dech. Oknem ven vypadlo černě oděné tělo vraha, z rozpáraného břicha mu stříkala krev. Dole se fialově zablesklo.
Z okna vyrazil další z vrahů, ale ještě uprostřed skoku jej zasáhl oblak podivné šarlatové mlhy, takže k zemi se sesypala jen hromádka kostí. Poslední - ten, co šlápl do pasti, kterou neobjevil, vyskočil na laně, upevněném k pasu. Hvězdonoš zahlédl, jak mu z břicha trčí šipka. Selhal, uvědomil si. Zacílil, máchl rukou a hvězdicí přesekl lano, které neúspěšného vraha jistilo. Padal bezhlesně dolů, na chladnou kamennou dlažbu ulice.
Všechno ztichlo. Nikdo si ničeho nevšiml. Rixien jednal rychle. Další hvězdicí přeťal vlastní lano a na zbytku se zhoupl zpět k domu kupce Risbeka, odkud před nedávnem přišli. Vyšplhal po štítu věže, odvázal lano a zmizel ve tmě.
Plamínky svíček byly to jediné,
co mi v kobkách přinášelo útěchu.
Leč tam, kde byl svící celý kruh,
na pokraji stínů povstávali démoni.
princ Gaius po útěku z podzemních kobek černokněžníka Dracona
(Altierské kroniky, Darioritum 441 a.l.)
Černé svíce hořely bez jediného zakolísání. Jako vždy. Jejich zlověstně rovné plameny spoře osvětlovaly podzemní svatyni. Pramínky černého vosku stékaly na kamennou podlahu, vytesanou řemeslníky vymřelé rasy před mnoha tisícovkami let. Štiplavý kouř hořící směsi kadidla a styraxu zaplňoval prostor a navozoval exaktické pocity, díky nimž rituál pozvolna nabýval na síle. Chrámem se nesl podivný chór, v němž se jako děsivé omen stále opakoval refrén, deklamovaný veleknězem. Jeho hlas stále sílil, až nakonec ryčel a burácel ztichlou temnotou podzemí jako uragán. Hlasy akolytů se rozpadly do podivné kakofonie zvuků, aby se vzápětí opět spojily v chorálu. Byl to přesně ten druh zvuku, který dokáže narušit přirozenou harmonii světa a přivábit skrze stíny a magický kruh tvory z Druhé strany.
Uprostřed kruhu černých svící se náhle zatetelil vzduch. Zprvu jen jako podivné šálení zraku, pak znovu a více. Spirála černého kouře se zastavila a přijala tvar, jak tvor povolaný ze stínů formoval svou podobu. Zaříkávání neustávalo, naopak ještě nabylo na síle. Sedm mužů kolem kruhu upadlo do stavu horečnatého transu. Démon se nyní již tyčil nad všechny okolní postavy. Ze stínů tančících kolem plamenů svic a černého kouře vytvaroval své ruce, čtyři ohromné spáry zakončené sedmi velkými drápy. Nad hákovitým zobanem se náhle rozsvítila tři zlověstná, žlutá světla nepozemských očí. Zbytek těla byl stále ještě jen zužujícím se chuchvalcem kouře, když vzývání náhle ustalo. Démon vrhl hrozivý, vševědoucí pohled do zdánlivě neproniknutelné tmy ve vzdáleném konci místnosti a sklonil se nad veleknězem.
"Očekávám tvé rozkazy, pane."
Mág pohlížel na starostovu ženu Izu s nuceným úsměvem. Tato rázná hospodyně jim nabídla pomoc, jakmile se nastěhovali a oni věděli, že ji odmítnutím urazí. A tak, ačkoli byl Ilsilion dávno syt společnosti vesničanů, musel dál snášet cizince ve svém - tak těžce nabytém - domě. Naštěstí pro něj většinu jejího zájmu na sebe strhli Resthe a lovec, takže jeho si moc nevšímala.
Upoutalo jej až když pověsila nad jejich okna a dveře trsy sušených bylin a česneku.
"Co to má být, paní Izo?" tázal se zvědavě. "Výzdoba?"
Pohlédla na něj ocelově tvrdým zrakem.
"To je vochrana proti zlejm duchům. Copak vám neřekli, že v mlejně straší?"
"Straší?"
"Prej tady vobcházej duchové těch nešťastníků, co je zamordoval vampejr. A taky mlynářova dcera, která si z nešťastný lásky vzala život, a opilec Kolota, co se utopil v náhonu a.."
"Opravdu všichni?" podivil se zdvořile Jochen a přetrhl Ize nit.
Statná žena se zamračila a cosi nesrozumitelně zahudrala.
"Já bych místní pověsti nepodceňoval," zastával se starostové Resthe. "Na svých cestách jsem se setkal s lecjakou podivností."
Ilsilion mávl přezíravě rukou. Kdykoli se octl na známé půdě, jeho třas a nejistota z něj rázem spadly.
"Pouhé tlachy, pane kupče. Nepopírám, že duchové existují, ale pravděpodobnost výskytu jmenovaných entit je pramalá. Věřte mi, vím o čem mluvím."
Resthe mu tedy věřil a dál nic neříkal.
Iza odešla po hodině, stále ještě nabručená.
Jochen pozoroval kupce, zachmuřeně sedícího v nejtemnějším koutě místnosti. Jeho tvář byla ponurá a mlčenlivá. Ani on sám se po první noci ve mlýně necítil nejlépe.
Ilsilion cosi kutil s kotlíkem zavěšeným nad ohništěm. Lovec ucítil podivnou, aromatizující vůni.
"Vidím, že to cítíte taky," prohlásil najednou mág směrem ke svým společníkům.
Nechápavě na něj pohlédli.
"Přece stísněnou atmosféru tohoto místa. Pradávné zlo a krvavé násilnosti poznamenaly samotné základy této stavby a zbytek negativních energií dodnes vyzařuje ze stěn."
"Tenhle mlýn má bohatou historii," vložil se do debaty Resthe. "Vyptával jsem se vesničanů a podařilo se mi nahlédnout do obecní kroniky. Všichni majitelé či nájemci mlýna buď odešli předčasně, nebo skončili násilnou smrtí. Několik se jich zbláznilo, jiní spáchali sebevraždu. Je to dlouhý výčet a nepochybují, že zdaleka není úplný. Kronika má v tomto ohledu dost značné mezery."
"To jen potvrzuje má slova, pane kupče! Provedu dnes jisté rituály, aby byl prostor mlýna chráněn proti temným silám. Byliny, které svařuji v kotli, pomohou naši mysl udržet mimo vliv dávných chmur tohoto místa."
Jochen k podávanému nápoji opatrně přičichl a do očí mu vyhrkly slzy. Na mágovo pobízení jej nakonec vypil, nicméně vůbec se nedivil kupci, který to rozhodně odmítl.
Možná mu v hloubi duše i trochu záviděl.
Většina kmenů, které se účastnily vpádu, nalezla už dávno nový domov, leckde zbudovaný na troskách elthiánských sídlišť. Jen Vyjící lid stále putoval z místa na místo. Semkl se kolem třetího ze Sedmi titánů, Draghura zvaného Vyjící nebo Divous a během let postupoval stále více na jih. Jednoho rána, za časného úsvitu, byl tábor odloučené skupiny kmene přepaden Jižany. Elthiánští válečníci pobili mnoho Rangů a zbytek se rozutekl do všech stran. Když zpráva dorazila k uším jarlů a šamanů Vyjících, nebrala jejich zuřivost konce. Deset dlouhých zim se nikdo z Elthecu neodvážil vzdorovat Rangům v boji; ta drzá výzva nemohla zůstat nepotrestána. Vojsko se shromáždilo a s Draghurem v čele vyrazilo k jihu.
Oné noci měl Olovheki zvláštní sen: mluvil k muži, který odvracel svou tvář. Za žádnou cenu se k němu neotočil zpět.
Ráno šaman dlouze přemýšlel, co se vlastně změnilo.
Poznání jej udeřilo náhle, jako blesk z čistého nebe.
Ledový vítr, který vál k jihu od shromáždění v Norslo, náhle ustal. Jako by bůh Rangů odvrátil od svého lidu tvář.
Později Olovheki slyšel, že jižanští kněží vykonali velký rituál, jímž usmířili hněv Ledového krále. Nevěděl, co je na tom pravdy, ale mohlo to tak být. Titáni se stáhli na nepřístupná místa v horách či mokřadech a oko smrtelníka je až na výjimky již nespatřilo. Nadcházel čas běd, čas nářků a strádání, čas vlků.
Zpráv přicházelo málo a zněly zlověstně. Vyjící se srazili s nepřítelem v soutěsce Hackenklamm, jejíž průchod byl zatarasen palisádou. Elthiánské vojsko bylo malé, leč dobře organizované. Střílejíce z připravených pozic, způsobili lučištníci útočícím Rangům mnoho ztrát. Naděje Vyjících se upínaly k titánovi: pouze on mohl prorazit jižanský zátaras napříč kaňonem.
Uprostřed nejtvrdšího boje byl Draghur zasažen magickým kopím vypáleným z balisty, jehož ostří bylo kováno v ohni salamandrů a kaleno v obří krvi. Těžce zraněný se musel dát na ústup. Poprvé od doby vpádu titán prchal z boje. Vyjící zpanikařili a propadli děsu. Elthiáni vyrazili vpřed a pobíjeli všechny, kteří kladli odpor. Draghurovi a části kmene se přesto podařilo prchnout. Avšak zranění se nijak nehojilo a rána stále více hnisala. Nakonec už titán nemohl dál. Jižané přišli následujícího dne. V bitvě, která se strhla pouhý půlden cesty od hradiště Nastborg, zabil Draghura arcimág ledového ohně Kjalten Nyisterhuis.
Olovheki slyšel ten nářek ve své hlavě. Věděl, že jej slyší všichni šamani, kteří provedli rituál v Norslo a také všichni zbylí titáni. Cítil i jejich lítost, vztek a - poprvé za deset let - také strach. Strach z nečekaně objevené smrtelnosti.
Netvor se tyčil nad duchem rytíře jako zlověstný stín. Skutečně se tyčil nad ním... přestože Ovstienaard seděl na koni.
"Hraješ si s mými výtvory, zatračenče?"
Hlas by snad zněl i výsměšně, nebýt děsivého podtónu, který jej prostupoval a hromového hluku, jímž byl pronášen.
Duch pochopil, že se zmýlil. Dosažení Druhého kruhu moci dává Bestii možnost tvořit nemrtvé, to věděl ale zjevně měla i další schopnosti. Koneckonců, nebyla obyčejným příslušníkem svého druhu.
Když si ohromnou nelidskou bytost zblízka prohlížel, pochopil, že se jedná o reprezentativní exemplář.
Černý jej výsměšně pozoroval.
"Bavíš mne, blouznivče. Bavils mne i tehdy, když jsi přijel do mé říše s tou zlatou cetkou v ruce. Dodnes netušíš, jak se stalo, žes zemřel, že?
Ovstienaard musel - ač nerad - přiznat, že má pravdu. Opravdu to netušil.
"Čekal jsem ve stínech za tvými zády, až se vydovádíš s medvědem, kterého jsem proměnil. Dal jsem mu své maso, a to ho změnilo. Hodně jsem se od té doby zdokonalil teď mohu přeměnit i lidi. Má stará síla se vrací, jak lámu okovy jeden po druhém. Již brzy odemknu třetí síň, Zámek Pythónův a oči mrtvých budou lačně hledět v kruhy světa. Nicotná magie smrtelných tvorů mne nemůže zastavit."
"Ne," zachraptěl duch beze slov. "To se nikdy nestane. Lžeš, vždyť jsem tě zranil! Mnoho let jsi spočíval v mohyle!"
"Ano, byl jsem poraněn, ale jinak než myslíš. Tvůj meč dokáže sežehnout i stín děsivá zbraň, ukuta dávnými Xary proti takovým, jako jsem já - nebo někým, kdo zdědil jejich moudrost.
Když jsi ubíjel to zmutované zvíře, část mého Já byla kouzlem zbraně zničena nečekal jsem to. Mnoho let trvalo, než se mé rány zhojily a navždy si ponesu jizvy tak hroznou mocí vládne ta zářící čepel. Ale již je pozdě a ty jsi sláb. Dnes jsem připraven ti čelit a vbrzku nebudeš nic než bloudící stín, prchavá vzpomínka. Třetí kruh moci se otevírá, na oltářích Larkanu opět poteče krev. Mí služebníci se právě v této chvíli chápou hlupáků, kteří vtrhli do mé říše. Oni jsou posledním, co mi schází hromadil jsem síly po léta, mimo tvůj slídivý zrak. Již se blíží doba, kdy rozmetám pečeti na hrobkách svých bratří a ubohá kouzla lidí i zakrslých obrátím v prach nicoty. Jsem připraven začít."
Ovstienaard naslouchal jako omámený. Takže jej šálil, celé dlouhé roky jej Netvor klamal jak precizní mysl se skrývá v tom monstrózním těle! Ale nejvíce hrůzy mu naháněl prostý fakt, s jakou lehkostí mluvil o "své" říši, "své" moci
Bylo dost zoufalé, že někdo z nich přežil dávný masakr. Jenže jakási prokletá náhoda - či snad rozmar temných bohů - způsobila, že to byl právě Pán Larkanu, zhoubce lidstva.
Dáer morogh, Durgh-morog... Durmorog.
Ten, který dal lesu jméno.
"Zar-Haddon" pronesla bytost. "Jsem Zar-Haddon ze stínů života, který obracím v smrt. Zar-Haddon ze stínů smrti, kterou obracím v život.
Seznej to jméno předtím, než tě pohltí nekonečná Temnota."
Molas vždy uměl běhat lépe než jeho dvojče. Lehkonohý zabiják se rychle blížil prchajícímu. Ještě pár kroků a pověřenec padne k zemi s ocelí zaraženou v žebrech.
Ušklíbl se. Za ty dny buzerace si nic jiného nezaslouží, zašklebil se v duchu.
Prchající Kappleng prudce zabočil do postranní uličky a Molas se vrhl za ním.
Bláto pod jeho nohama začvachtalo. Jeho bystrý sluch mu dovolil rozeznat počet kroků; oni tři, vypelichanec, těžké kroky někoho pátého. Pátého. Sotva si to uvědomil, poplašeně sebou trhl a rozhlédl se kolem.
Pozdě. Zničehonic pocítil prudkou bolest. Vůbec si nevšiml, co se stalo, jen se udiveně zahleděl na ostří, které mizelo v jeho břiše, zvrátil oči a klesl k zemi.
Dawny se zarazil v okamžiku, kdy se jeho bratr zhroutil. Nevěřícně pohlédl vpřed a setkal se s očima muže, který Molase zabil.
Byl vysoký a urostlý jako dub. Když se pohnul, tiše zacinkala zbroj a velký meč v jeho rukách se zaleskl hrozivým přísvitem. Plynulým pohybem uvolnil svou zbraň a zbytky zabijáka padly do bahna s odporným čvachtáním vyhřeznutých střev.
Doběhl Wristken. I jeho tvář se stáhla hrozivým šklebem. Bok po boku vyrazili k útoku.
Zjizvený vrah se zapotácel, když jím síla protiseku mrštila stranou; taktak, že si vlastním ostřím nerozčísl obličej. Dawny promáchl a když se pokusil o návrat do pozice, zahlédl ostří. Viděl ho jen periferně; zatímco jeho vlastní zbraň opisovala dlouhý oblouk kdesi sto mil odsud.
Sprška krve pocákala Wristkenovu tvář. Vytřeštil oči - rána Dawnyho téměř přesekla vpůli - a dal se do běhu. Úkosem zahlédl, jak ho Dawnyho nohy téměř dobíhají a jak proud krve dopadl na zeď protějšího domu. Pohltil ho příval nečekané paniky, byl sám, ztracen v uličkách tohohle prokletého města. Vyrazil ze všech sil, jako zvíře, které chce uniknout ze smrtelné pasti.
Urazil sotva pět kroků, když zasvištěl šíp. Ostrý hrot, vybavený kanálkem pro odtok krve, se mu zabořil do plic. Klesl k zemi a na jeho rtech se objevila rudá pěna.
Ztichlou ulicí zazněly těžké kroky a zabiják věděl, že se blíží smrt.
Pozvedl hlavu, aby jí pohlédl do tváře, ale viděl jen velkou kápi, zpod níž žhnul zrak neznámého jako neuhasitelný plamen.
Záblesk. Odražené světlo měsíce na čepeli meče.
A potom tma.
Liena je zahlédla na poslední chvíli. Varovalo ji, že se otočili všichni naráz; měla cit na nebezpečné detaily. Prázdné pohledy tří mužů v ní rozezněly poplachový signál. Tohle jsou zkušení zabijáci, uvědomila si náhle.
Její partner si ničeho nevšiml, okukoval u jednoho ze stánků šátky. Často nosil černý šátek a ten poslední byl již hodně opotřebovaný.
To je zlej sen, pomyslela si dobrodružka. Za bílýho dne na jednom z nejrušnějších míst města! Ruka jí sjela k dýce, kterou nosila pod pláštěm; chodit po ulicích s mečem nebývalo příliš moudré. Druhou rukou chňapla Juliána za plášť a strhla jej od stánku do davu. Ten se za ním zavřel jako voda. Liena se postavila před něj; čepel připravenou k úderu. Přejela všechny tři pohledem, aby dala najevo, že o nich ví.
Nepohnuli se, jen ji dál sledovali očima, v nichž se zračil naprostý nezájem. Jejich ledový klid ji pobuřoval. Nadzvedla plášť, aby měla ruku s dýkou volnou k úderu.
Nepohnuli se.
Z hloučku vystoupila další postava. Měla živější oči a pohybovala se jako rtuť. Přistoupila k ní. Liena se při pohledu do její tváře zachvěla. Neznámý měl mužský oděv, ale Lieně přišlo, že je to žena. Varovně zasyčela.
"Není třeba násilí," promluvila návštěvnice důrazným šepotem. Jakýmsi zvláštním způsobem byl její hlas slyšet i v hluku tržiště. "Přicházím v míru."
"Pak také v míru odejdi," odsekla Liena. Nedůvěřovala podivné čtveřici ani za mák. Julián se mezitím zorientoval - přeci jen už se leccos přiučil - dvěma úspornými pohyby si zjednal prostor a sáhl po meči. Jakožto šlechtic, který navíc vypadal jako šlechtic, nemusel svůj lequert odkládat ani přes den. Lidé kolem poděšeně vyjekli.
"Přináším nabídku," pokračovala divná mluvčí. Její oči rychle hodnotily situaci; za jak dlouho vypukne panika, kdy dorazí městská garda. Byla zkušená. "Je určena muži, kterého chráníš." Vyjednavačka sáhla do tašvice a vyňala svitek, zalepený pečetí. Pomalu jej podala Lieně.
"Pakliže se rozhodne práci přijmout, očekávejte nás o půlnoci na rohu Hencierské a Ulagské ulice ve Vestfoldu."
S těmito slovy se otočila a zmizela jako stín. Liena zamžikala, ale tři zabijáci byli také pryč; splynuli s davem ulice, jako by byli jeho součástí od nepaměti. Julián zastrčil zbraň zpátky do pochvy a okolí si oddechlo. Jakási tlustá ženština mu začala spílat.
Liena se prosmykla kolem ní a nenápadně jí uštědřila do zad citelný štulec. Uměla vyrazit člověku dech jedinou ranou. Tlusťoška začala lapat po dechu a brunátnět, čímž na sebe bezpečně připoutala pozornost okolí. "Rybí žena," vykřikl pomalovaný kejklíř. "Na vzduchu nemůže dýchat! Přineste vodu, dobří lidé, jinak se nám udusí!" Ulice zabouřila smíchem.
Mrštná dívka popadla čaroděje za ruku a táhla ho pryč; okamžitě je pohltil dav, valící se k nové atrakci. Jakmile měla chvilku klidu, pozvedla svitek před oči. Zachvěla se. Ten obrázek znala. Byl na medailonech vrahů, které zabila v Capmarillu při prvním setkání s Juliánem.
V černém vosku pečeti se skvěly zkřížené dýky s kapkou krve na špičce, znak Spuriánského černého bratrstva.
Tymbar Cheidon znuděně přehlížel ruiny. Uprostřed nich se pohybovali otroci a část ghoulů, odstraňovali sutiny a podle pokynů vůdců přesunovali kameny sem a tam.
Tymbar byl nejmladším lordem Prokletých strážců, povznesený samotným Inhabrishem. Nenáležel k původní skupině, na niž byla uvalena kletba věčného života, ale záhy byl zachycen do sítě její moci, když jeho vesnice padla za oběť nájezdu položivých. Jeho pokřivené tělo pamatovalo již stovky let.
Přehlédl krátce zrakem ostatní strážné oddíly; každý kontroloval jednu stranu rozsáhlého zbořeniště. Očekával nějaké potíže, démony či přízraky, ale Isca Lyrros byl opravdu mrtvým městem.
Zničehonic jej udeřil do nosu známý zápach. Takhle vonělo pouze lidské maso; kde by se ale vzali živí tvorové v těchto ruinách?
Aglanorikova armáda se vyhrnula dvěma přístupy k rozsáhlé ploše, na níž se pohybovaly vzdálené siluety pátrajících strážců. Jedna z chodeb zůstala zcela nehlídána - zvláštní uspořádání prostoru kolem města způsobilo, že se ghoulové nezorientovali úplně přesně - ve druhé čekal Cheidonův oddíl.
Tymbar na okamžik zaváhal a to jej stálo mnohé. Salva šípů dopadla na temnou kůži ghoulů a několik z nich kleslo k zemi. Vzápětí vojáci se Vznešeným rytířem v čele vyrazili proti nepříteli s řevem a řinčením zbraní.
Hlídkující oddíl byl zcela zaskočen a vůbec se nevzmohl na obranu. Sekery a píky rychle ovládly pole. Ghoulí lord se vrhl doprostřed vřavy, ale záhy byl sražen tvrdým úderem zezadu do hlavy. Padl k zemi a ačkoli ošálil smrt, nedokázal vstát. Lebkou mu pulsovala tupá bolest.
Těla dalších strážců jej zavalila.
Inhabrish ucítil, že jeho tušení bylo správné. Bledokrví jsou tady; vyčmuchali nějak tohle místo a chtějí mu překazit jeho plány. To nedopustí.
Pán strážců se vztyčil a vydal hrozivý řev. Ozvěnou se rozezněly okolní prostory, kde se skrýval zbytek bojovníků. Po připojení dalších dvou uskupení měl k dispozici téměř osmdesát válečníků; část z nich ztratil v Tymbarově skupině, nicméně i tak měl nad útočníky velkou převahu.
Ghoulové a Otroci krve se zformovali do dlouhé linie a vyrazili proti blížícímu se nepříteli.
Srážka byla prudká a krvavá. Oddíl zvědů byl rozražen Inhabrishovými kouzly, které sežehly dva z mužů na uhel. Na zbytek se sesypala přesila položivých. Jejich spáry trhaly údy a rvaly maso z lidských těl.
Aglanorikův postup byl zastaven a masa Strážců pod velením Bardaiche jej začala krok za krokem zatlačovat zpět do přístupové chodby. Jen divoká odhodlanost a kázeň elfů jim zatím umožňovala odrážet výpady nestvůr. Horalové, uvyklí individuálnímu způsobu boje, záhy zmizeli ve vřícím davu monster. Zbytek družiníků a pikenýrů jakžtakž držel formaci, ale po odpadnutí většiny vrchovců začalo docházet i na něj.
Herutar dal po krátkém zaváhání rozkaz k ústupu.
Eloy pozoroval bojiště. Netlačil se do prvních řad, to nebyl jeho styl. Čekal, kde bude moci zasáhnout, aby překvapil nepřítele, když se teleportuje za jeho záda. Ale musel zvolit dobře, neboť schopnost měla omezené použití. Pak se vyčerpá a dokud znovu nepodstoupí meditaci, téměř jistě nebude moci tento výkon zopakovat.
Rozhodnutí bylo těžké. Proti pravému křídlu, kde byla pištkyně - její nepřítomnost u Aglanorika nejspíš potvrzovala jeho původní podezření, že má v ruinách vlastní plány - postupoval sám ghoulí lord ve svých nosítkách. Jeho nelidské smysly zjevně vycítily kouzelnici, která dodávala mužům kolem sebe odvahu a bojový zápal a byl rozhodnut zlomit její odpor. Přestože se její skupina držela spíše v pozadí a nijak se nesnažila přispět k bojovému úsilí Vznešeného rytíře, záhy se garda polomrtvých s pulsujícími žlutými znaky na holých tělech srazila s Dlouhými meči, které mágyni obklopovaly. Boj byl krátký a vražedný. Neživým přišly na pomoc přízraky, ječící svá proroctví smrti. Pod údery éterických čepelí padali elfové jako podťaté klasy. Quivira pozdě pochopila, že situace se obrátila v její neprospěch a rozběhla se zpátky do chodby. Všechno bylo špatně. Měli se vrhnout na rytíře a jeho povrchňanskou chátru, ne na ní! Nepočítala s tím, že jich bude takové množství a jejich velitel své síly rozdělí. Ale na tom nezáleželo. Musí doběhnout za roh, skrýt se v chodbě. Tam sešle kouzlo, které ji zahalí mrakem iluzí a ukryje slídivým smyslům položivých. Musí..
Výboj žlutavé energie z ghoulova žezla srazil kouzelnici k zemi.
Lord sestoupil z nosítek a vztyčil se nad ní.
Eloy se nadechl. Bude muset zasáhnout, chtíc nechtíc. Pravděpodobnost, že se mu podaří zabít pána netvorů, však byla pramalá. Spíše jen sám nesmyslně položí život. Jenomže přísaha je přísaha.
Šlehl pohledem na levou stranu. Tam pojednou došlo k nejhoršímu. Nepřátelé zavalili družinu masou svých těl, čímž prakticky znemožnili obráncům používat zbraně. Aglanorik byl stržen k zemi. Mohutný ghoul na něm klečel a svíral mu pařátem hrdlo. Rytíř se marně snažil nestvůry zbavit. Hradba zčernalých těl oddělovala zápasící dvojici od zbytku družiny.
Poutník zadržel dech a prolnul prostorem. Zjevil se uprostřed klubka bojujících a jeho meče se zabořily do zad monstra.
Bardaiche pocítil ostrou bolest. Jeho paže zničehonic umdlely a elf ve zbroji se znamením gryfa jej ze sebe setřásl. Lord padl na zem a jeho oči se zakalily smrtí.
Finvillienův meč mu projel hrudí. Divokým náporem se prosekali zpátky ke svým.
Pád velitele postup ghoulů zpomalil, ale nezastavil. Na jeho místo se postavil Xutarl Černospár, další z dávných kapitánů Prokletých strážců. Útok byl obnoven a horda se valila vpřed.
Na druhém křídle však žádný Poutník nebyl.
Inhabrish se tyčil nad poloomráčenou pištkyní jako přízrak smrti, hrozivý a temný. Kouzelnice se pokusila vzepětím své vůle nestvůru naposledy udolat, ale prastará mysl, zocelená neustálou přítomností smrti, její úder snadno odvrátila. Quivira měly kdesi uvnitř sebe pocit, jako by nehty škrábala na kamenné desce.
V očích prokletého se zablesklo.
"Tvá nit osudu je příliš slabá, ženo, než abys ji mohla křížit s mojí."
Sklonil se níž a zabořil tesáky do bělostného masa.
Výkřik smrtelné hrůzy odumřel v záplavě krve, tryskající z rozervaného hrdla.
Klubko zápasících se již přesunulo do přístupové chodby. Tam se vojáci znovu stmelili, neboť dokázali sevřít řadu napříč zúženým prostorem. Jejich štíty se srazily v jednotný šik, aby lépe odolaly náporu monster. Zbylí Argovijci prostrčili mezerami mezi nimi svá kopí.
Xutarl přerušil boj, nechal své válečníky odstoupit a přeskupit. Rychle vyhodnocoval situaci na druhém křídle, aby mu případně nepřítel nevpadl do zad; nicméně Inhabrish již zlomil odpor Bledokrvých a ti byli prakticky vyhlazeni . Několik osamělých postav prchalo v panice pryč.
"Udržujte stěnu štítů! Píky vysunout! Vysunout!"
Aglanorik vydával rozkazy zdánlivě klidně, bylo však znát, že je vývojem situace otřesen. Jeho armáda přestala existovat a on sám málem přišel o život.
"Stahujeme se! Pomalu! Žádnou paniku! Štíty sevřít!"
Zbytek družiníků a povrchňanů pokračoval v račím pochodu přes těla ghoulů padlých v úvodním střetu.
"Tenhle žije, sakra!"
Eloy přiskočil a pozvedl meč. Tělo Tymbare Cheidona, zavalené mrtvolami, se skutečně hýbalo.
"Ne," zarazil ho Vznešený rytíř. "Vezmeme ho sebou."
Chodec temnoty překvapeně zamrkal.
"Opravdu rád bych se dozvěděl, co hledají ghoulové v těchto rozvalinách. Podívej se na ty znaky, to je určitě jeden z vůdců."
Finvillien pokrčil rameny. Spolu s dvěma muži vytáhli lorda zpod hromady posekaných těl a spoutali jej koženými řemeny.
Položiví již znovu nezaútočili; spokojili se s tím, že sledovali jeho muže, jak opouštějí stezku.
Jakmile vystoupili z pulsující brány zpět k tábořišti trénu, kouzlo zmizelo.
Cesta k Isca Lyrru byla opět uzavřena očím nepovolaných.
„Pana Rankena, tuším, již znáte, nemusím jej tedy dlouze představovat.“
Týpek po jeho levici se usmál – málem jsem ho v tom přestrojení nepoznal.
Třásně mu slušely víc.
„A toto je pan Samuel Lidströll, osobní strážce pana Ericssona.“
„Těší mne“ uklonil se jmenovaný.
Zmocňoval se mne neurčitý, lehce mrazivý pocit. Stáli tu jen tak, úsměvy na tvářích, zatímco já držel v ruce samopal.
Něco tady nehrálo.
Igvard postoupil blíž.
„Dovolil bych si Vás nyní požádat, abyste mi odevzdal své zbraně – pokud možno všechny – a následoval mne.“
Prohlédl jsem se od hlavy k patě.
„Co je na mně tak divnýho, že vypadám jako debil?“
Jens Ranken se uchechtl, zato Igvardův výraz ztuhl.
„Mám-li být přesný, pak všechno, pane Waldhorne. Nebudu se opakovat.“
Uzávěr Škorpionu kovově cvaknul.
„Ani já ne.“
V příštím zlomku vteřiny mi někdo vyrazil zbraň z ruky – asi s takovou námahou, jako by odháněl hmyz.
Byl to ten třetí – Lidströll.
Musím se přiznat, že mne to docela zaskočilo – ještě před pouhým mžikem oka stál několik metrů ode mne.
Rázem jsem věděl, co je tady špatně.