Tato přímořská země se smíšeným obyvatelstvem má zajímavou historii. V élejských učebnicích se zpravidla dočteme, že se jedná o zem osídlenou elfy ze Zpěvného lidu, ale ve skutečnosti žije v Thévengondu jen asi 30% elfů, počítaje v to i půlelfy hlásící se k elfím komunitám. Zbytek tvoří riecainští Plavci (cca 45%) a zhruba 25% jsou Élejci, resp. hlavně Argovijci.
Je pravdou, že elfové vtiskli této zemi svou kulturu, neboť přišli nejdříve a početné skupiny Plavců nikdy neměly snahu vytvářet vlastní model civilizace. Teprve s příchodem Élidáin doznala mocenská struktura Thévengondu jistých změn.
Na úsvitu lidstva byl Thévengond okrajovou součástí ponuré říše Xar, ale památky na tuto dobu jsou tak řídké, že by bylo možné je spočítat na prstech jedné ruky. Vítězná elfí vojska imperátora Amrixera III. většinu xarských staveb totálně zničila. Prvním centrem elfů v Thévengondu se stalo knížectví Cologne, pověřené strážením Xyhtropacu v dané lokalitě. Jeho vládce Agdrazil Ceaorne se však provinil proti vůli krále a kněží, když sestoupil do podzemí, aby pronásledoval Xary tam ukryté, a v temnotách ztratil svůj život. Jeho následovníci však odešli do hlubin a dodnes jsou známi jako Ztracené rody. Tato záležitost a následná klatba nad Ztracenými pomohla upevnit roli elfího velekrále v běžném životě po ukončení války.
Krom Cologne držely elfí voje ještě několik opěrných bodů po celé délce Xyhtropacu. Postupem času však jejich úlohu přebírali váleční mágové, sdružující se do řádů různých jmen. Tato tradice je v zemi dosud silná.
Po rozdělení elfů se velká část Zpěvného lidu sebrala a opustila nehostinný Lingond. Nové útočiště našla právě v Thévengondu, kde se obrátila na víru v mořského boha Drunhara, služebníka Yornwelova. Tito elfové zbudovali v Thévengondu městská centra jako Sancerre, Écosse či Thessy, významné přístavy země.
Zatímco elfové se koncentrovali ve městech a v pevnostech tvořících „obklíčení Xyhtropacu,“ četní Plavci nerušeně osídlovali vnitrozemí. Tito tiší lidé okamžitě přijali elfí systém „uznání okamžité autority“ a obě strany měly ze vzájemné spolupráce velký zisk.
Když na počátku minulého tisíciletí přišly do země první skupiny tehdy ještě dosti barbarských Élejců, nepředstavovali pro zavedený systém žádnou hrozbu a rychle asimilovali. Postupem času však nabyla expanze širších rozměrů a došlo i k několika otevřeným střetům. Velmi rychle se však ukázalo, že sebevíce početné a dobře organizované družiny argovijských conquistadorů nedokáží vzdorovat válečné síle elfích mágů, tvrdošíjně lpících na starých tradicích. Rázné vystoupení několika bojových řádů proti násilnickým choutkám dobyvatelů rychle zchladilo elán příchozích a kolonizace nabyla klidnějších forem. Rozvinul se oboustranný obchod, s nímž do Thévengondu pronikly argovijské peníze. Jakkoli elfové jiné formy oběživa znali už z dřívějška, teprve masivní nástup élejských kupců v šestém a sedmém století pozvedl obchod celé země. Záhy se začaly přesněji vymezovat hranice. Ukázalo se, že elfové lpějí jen na velmi malé části území, zpravidla na prostorách vchodů do podzemí Xyhtropacu. Všude jinde byli ochotni přibrat nově příchozí do mocenských struktur, což se projevilo zejména ve městech. Už ve spolupráci Élejců a elfů byl vybudován velký přístav Blanchefort ve východním Thévengondu. Později se území rozdělilo na řadu samosprávných celků, podřízených městům, elfím řádům či místním předákům, kteří dokázali urvat podíl na moci a strhnout vládu na sebe. Elfové si však uchovali dominantní vliv v celé zemi díky své soudržnosti a jednotnému přístupu k řešení problémů, zatímco síly Élidáin jsou většinou roztříštěny. Venkované, většinou riecainského původu, nadále respektují okamžité autority, nicméně i z jejich řad se v současnosti již pravidelně rekrutují uchazeči o moc. Thévengondští Plavci se společenským vývojem velice odlišují od svých příbuzných v Riecaine.
Další skupinou Plavců jsou horalé z Dissignacu, který osídlili již někdy ve 2-3. století a.l. Tito tvoří uzavřenou komunitu s vlastními zákony.
Thévengond tak dodnes nemá centrální vládu. Jediným orgánem, který by na tuto funkci mohl aspirovat, je Rada Vysokých mérů země. V ní zasedají zástupci městských rad a Rad Moudrých, vyslanci bojových řádů a místní předáci. Rada se schází zpravidla jednou ročně v Écosse, kde řeší nejzávažnější vzniklé problémy. Často se však stává, že poškozená strana výrok Rady neuzná a domáhá se svých práv, ať už skutečných nebo domnělých, silou. Rada má roli smírčího orgánu, rozhodujícího po elfím způsobu většinovým hlasováním. Elfové v Thévengondu formálně uznávají status velekrále v Sargansu jakožto nejvyššího válečného velitele Světlých elfů. Tento vztah však není podložen praktickými záležitostmi, stejně jako vztah ke Shromáždění klanů v Iarnthirin.
Nábožensky je Thévengond mocnou základnou Yornwela Vysokého. Plavci jsou ve své víře stálí a podporuje je i fakt, že většina elfů se obrátila na víru Drunhara, Pána moře, který patří mezi průvodce Zeleného boha. Své původní náboženství, kult Slunce, si elfové (a s nimi dnes téměř všichni obyvatelé země) připomínají o slavnostech, dnes změněných ve veřejné atrakce.
Argovijci sebou přinesli uctívání Raguna a Diartony, která patří k dalším kultům země. Velmi rozšířen je kult Strážců tůní, vyznávajících bohyni Ehlaran Stříbropramennou. Odtud se lavinovitě rozšířil do dalších zemí. Centrum víry je v Eldenoře v kraji Nimbrata, kde stojí Chrám Pramene.