Na počátku nebylo nic, jen bouřemi zmítaná říše Chaosu. V ní se pohybovaly mocné duchovní entity, z nichž některé dnes zveme Starými bohy. Jen ty nejmocnější z nich si dokázaly udržet svou podobu a vůli tváří tvář hybné síle Chaosu. To byli Páni Chaosu, nejmocnější z bohů Universa.
Stovky božských entit se shromáždily, aby vytvořily různé světy. Jedním z nich je i tento náš, Ryovora, Říše Času. Neboť plynutí času bylo hlavní zákonitostí, jež utvářelo podobu světa.
Krom Pánů Chaosu přijali ostatní bohové světa svou podobu až v okamžiku jeho vzniku. Někteří odešli, aby se účastnili dalších stvoření či běhu věcí nepochopitelných smrtelníkům, ale jiní zůstali, aby soupeřili o nadvládu nad nově vzniklým světem. Těch nejmocnějších bylo sedm a největším mezi nimi byl Vládce Chaosu zvaný Laprivan Žlutooký.
Když sedm Starých bohů osamělo na tomto světě, spřádali proti sobě sítě intrik, aby oslabili postavení ostatních. Avšak Laprivan věděl, že jich zbyl jen malý počet a pouze spojená síla Sedmi se může bránit Času, který spoutává vše ostatní. Odchod desítek jiných znamenal pro bohy nebezpečí, plynoucí z povahy jejich díla.
Nakonec však došlo k vádám a sám Laprivan byl prvním, kdo porušil rovnováhu, když v hněvu spálil svým žhnoucím zrakem Threlwena Hvězdovládce a uvalil na něj břímě času. Nezměrné síly otřásly narušeným vesmírem a uzavřely Laprivana v Propasti Chaosu v kamenném kruhu Gondechoru.
Mezi ostatními vypuklo soupeření o vládu nad světem a další a další byli sráženi do neúprosné náruče Času. Posledním z nich zůstal Vládce Noci, Wolpek Zahalený. Samojediný vzdoroval kletbě Času a upevňoval své postavení, nakonec však také podlehl.
Staří bohové se ponořili do dlouhého spánku. Mezitím ovládaly svět jiné bytosti. Byla to éra elementárů – gnómů, salamandrů, sylf a undin, kteří žili připoutáni ke svým říším a utvářeli je dle svých představ. Některá taková místa se zachovala dodnes – Větrná hora, Údolí stříbrných vod či Dálný Selred. Krom nich žili ve světě i Menší bohové, nezávislé božské entity, které se účastnily díla Stvoření a zůstaly zde, či množství mocných duchů, následovníků Starých bohů, kteří na sebe brali různé podoby.
Významným datem Ornilie byl příchod draků. Tito tvorové stínového světa využili otevření stínových bran a mocnou silou magie pronikli do tohoto plánu reality. S nimi přišla řada dalších bytostí světa stínu – bazilišci, harpyje, mantichory, gryfové a mnoho jiných.
Draci ovládali Ornilii po celý jeden Věk. Pak moc Času přemohla i je a staří se uložili k spánku, když si k tomu zvolili odlehlou část světa zvanou Tasavalta. Někteří se však čas od času probouzeli a žili ve svých pevnostech v horách či dokonce odlétali do jiných zemí Ornilie. Tak je tomu podnes.
Již během Éry draků se bohové zvolna probouzeli ze strnulosti. Jakkoli jejich těla budou až do Posledního dne nehybná, vrací se jejich myslím prastará moc a vědomí. Rozhodli se pokračovat tam, kde skončili – bojovat o ovládnutí světa.
Dosavadní zástupy duchů byly Starým bohům málo. Bylo také zjevné, že proti moci draků a jiných stínových tvorů neuspějí. Laprivan byl první, kdo stvořil nové bytosti Ornilie. Nejstarší humanoidní rasa Angadhů dala vzniknout nejskvělejší civilizaci dějin. Angadhové ovládli celou bývalou Vanedothii, střed dračí říše. Jejich kultura se nerušeně rozvíjela tisíce let.
Ostatní se rozhodli jej následovat. Dalším byl Feghrim Kovář, který stvořil zamračené trpaslíky v horách Elblag, na hranici Angadhské říše. Avšak Laprivan, který nemohl zabránit ostatním v napodobení svého činu, je proklel, takže s každou novou rasou spatřila světlo světa i jiná, obdobná, leč pokřivená mocí Chaosu. Současně s Khordaim tak v Thaurmoru, zemi poskvrněné vlivem Chaosu, povstaly pronárody skřetů a orků. Skřeti a trpaslíci se ihned pustili do vzájemného zápasu, ale trpaslíci měli dlouho navrch.
Dalším v řadě tvůrců byl Wolpek Zahalený. Tento zlomocný bůh měl však s Laprivanem nejbližší vztahy a Pán Chaosu mu poradil, jak se vyhnout jeho kletbě. Vládce Noci tak stvořil svůj lid v okamžiku, kdy kolísavá moc Chaosu byla v největším útlumu. Jeho národ, Xarové, byli temní a vysocí a neměli žádný pokřivený obraz. Zcela však kletbě neunikli. S nimi vznikli i nestvůrní Gnaagové, bytosti sice jen nečetné, leč nadané obrovskou zvrácenou silou, v nichž se mísí umění nekromancie a magie smrti se silami Chaosu. V minulosti dokázali být strašlivými nepřáteli všeho živého.
Yornwel Vysoký se pokoušel moci kletby odolat tím, že stvořil svůj lid vprostřed lesních zákoutí, v místě své největší síly. Jeho záměr se vcelku vydařil, avšak i zde se záludnost Chaosu projevila. Síla Chaosu pokřivila některé lesní bytosti do odporných parodií stejně jako dala vzniknout opět nečetné, leč mocné rase chobotnicovitých humanoidních bytostí, známých v legendách Yornů jako děsiví Ulithidé. K dovršení všeho, jako byl bůh Chaosu nebyl syt své pomsty, píseční čarodějové z Tabrízu zničili sedm tisíc let trvající Vanskou říši národa Yorn a překryli ji bezbřehou pouští.
Feghrim Hněvivý využil své rostoucí moci k tomu, aby postavil hráz rozpínavosti Xarů severně od řeky Lork. Podruhé vyvolal síly stvoření a dal vzniknout národu Levain, zvanému Lesní lid. Tak jako v prvním případě, i nyní v Morfoi a temných zemích vznikly rasy goblinů a hobgoblinů jako jeho nestvůrné parodie.
Oba nebeští bratři stvořili své děti současně. Nechtěli se pouštět do této práce podruhé a tak vložili do díla všechen svůj um. Rasy Temných a Světlých elfů tak patří k nejmocnějším a nejdokonalejším bytostem světa. Threlwenovi Taurim rozdrtili v dlouhých válkách Angadhy a vyhnali je z krásného Rimmonu a Sardwinovi Jezdci zničili impérium národa Xar jako pomstu za dávnou porážku svého pána ve válce bohů.
Jediným stínem na suverenitě elfů byla jejich slabost vůči drakům v dlouhém počátku jejich existence. Mnozí z největších duchů národa odcházeli sloužit těmto mocným monstrům do jejich síní. Velká část z nich později povstala a střásla dračí jho, ale jistá fascinace těmito obrovskými bytostmi s neuvěřitelnou mocí přetrvává v národech Světlých i Temných elfů dodnes.
S Dúr Aelfwine povstali koboldi, rasa humanoidních polokrys, polopsů, která prožívá své krátké životy v podzemních chodbách a norách. Temní elfové však byli ostražití a mnohé enklávy koboldů vypátrali a zničili, takže koboldi dosud nezaplavili svět.
Odrazem Gáil Aelfwine byli gremlini, pozoruhodná rasa existující v různých barvách pleti – modré, zelené či žluté. Tyto záhadné bytosti žijí v lesích či podzemí, odlehle od ostatních a nepokoušejí se nikoho ohrožovat. Sardwin Bílý je totiž Pánem magie a místo aby se pokoušel jako ostatní kletbě bránit, ovlivnil novou rasu v okamžiku zrození a vložil na ni svou moc. Tím gremliny připoutal k sobě a vyrval je ze spárů Chaosu.
Na počátku Třetího věku světa stvořil svůj lid Farchgrind Šedý. Jak se on dopátral tajemství kletby není známo, nicméně nebyl nadarmo nejlstivějším z bohů. Jeho lid, Élidáin, povstal podobně jako Xarové v době největšího útlumu sil Chaosu. Ani on však osud zcela neoklamal, neboť ačkoli zvolil nejvhodnější dobu, kletba způsobila, že jeho lid se od něj odvrátil či dokonce bojoval mezi sebou a hašteřil se. Také zapříčinila vznik vlkodlaků. Navíc Wolpek, nepřátelsky naladěný vůči Šedému vlku, vyslovil jinou kletbu podobnou Laprivanově a z jeho moci tak povstala rasa upírů, žíznivých stvoření živících se lidskou krví. Zklamaný Farchgrind (smyslem tvorby lidských ras je koneckonců uctívání, jímž roste moc jejich stvořitele) v hněvu vytvořil lid Halwaire, zvaných Ledoví barbaři. Ten sice zůstal v jeho područí, leč síla kletby naň dopadla naplno a s barbary vznikli Ledoví obři a trollové Chaosu.
A to je prozatím vše. Nikdo další z bohů se neodvážil znovu pozvednout žezlo stvoření. Laprivan sám využívá svých sil k tomu, aby díky občasnému otevření Propasti Chaosu vpouštěl do našeho světa Bestie, tvory čistého Chaosu. K nim se přidávají další živé bytosti, zmutované působením proměnlivé síly Chaosu a vyvolenci z řad lidí. Ti vedou bestie a mnohdy i skřety jimi podrobené do válek.
lid |
tvůrce |
Élejci, Élidáin |
Farchgrind |
nomádi, dhinni, džadové |
post Xar |
lesní lid, Levain |
Feghrim |
Rybáři (Plavci) |
post Yorn |
Lid lučištníků, Cúthalwine |
post Levain + Gáil Aelfwine |
Jezdci, Roche Aelfwine |
post Gáil Aelfwine |
Zpěváci, Linga Aelfwine |
post Gáil Aelfwine |
Orlí lid |
post Xar |
ledoví barbaři, Halwaire |
Farchgrind |
Rangijar |
post Angadh + Halwaire |
trpaslíci, Khordaim |
Feghrim |
temní elfové, Dúr Aelfwine |
Threlwen |
temní půlelfové, Tiryar |
post Dúr Aelfwine (Dagorim) + Xar |
obři, trollové |
Farchgrind x Laprivan (Halwaire) |
Xar |
Wolpek |
skřeti, orci, goblini - Halhoth |
Fegrim x Laprivan (Khordaim, Levain) |
gremlini |
Sardwin x Laprivan (Gáil Aelfwine) |
koboldi |
Threlwen x Laprivan (Dúr Aelfwine) |
Angadh |
Laprivan |
světlí elfové, Gáil Aelfwine |
Sardwin |
Yorn |
Yornwel |
Naig, Naigor, Denkai |
??? Narder ??? |
Rasa Angadhů jako taková v původní, čisté formě dnes již neexistuje. Angadhové byli nejstarší humanoidní rasou na tváři světa. Tvrdí se, že jejich stvořitelem byl sám Laprivan , Pán Chaosu a nejmocnější ze Sedmi starých bohů. Podle zachovaných vyobrazení lze soudit, že Angadhové byli vysokého vzrůstu. Jejich kůže měla popelavý nádech. Nosili převážně dlouhé vlasy v různých odstínech rusé, zejména pak tmavých. Jejich oči byly údajně mléčně bílé a postrádaly zornice, takže vypadaly jako oči slepců. Z dochovaných záznamů však není jasné, jestli se tato zvláštnost netýkala pouze kněžských rodů, neboť někteří kněží národa Rangijar, kteří se chlubí původem odvozeným od starých Angadhů, se dosud rodí se stejnou anomálií.
Původní vlastí Angadhů byl Rimmon, prastará země, jejíž jméno bylo už zapomenuto a žije jen v názvu řeky, která jí protéká. Centrem říše bylo kamenné město Craal Og, dnes známé jako Crallog. Civilizace Angadhů se nerušeně rozvíjela celé tisíce let. Kněží a mágové Angadhů vládli nesmírnou mocí. Jejich vyspělá společnost však byla krutě narušena válkou s kamennými obry, které ve skalách kolem řeky Rimmon údajně probudili k životu Angadhští odpadlíci. Příchod Temných elfů do oblasti kolem Prstencových vod znamenal úpadek staré rasy. Taurim, elfové Temnolesa, neúprosně vytlačovali Angadhy z oblasti dnešního Tynwaldu. Posléze vysoký zasvěcenec Zeleného boha vrhl na centrum říše mocnou klatbu. Craal Og i s hrobkami králů se propadlo do ticha a široké okolí pokryl hustý, hvozd.
Po této porážce odešel zbytek Angadhů do okolí Yozayanu, druhého centra říše a tak dlouho bojoval s kamennými obry, až je zahnal zpět za řeku Rimmon, odkud před dlouhými lety přišli.
Dlouhotrvající zápas však podlomil síly Angadhů, takže se již nezmohli na vážnější odpor, když se od severovýchodu daly do pohybu kmeny barbarů. Kmenový svaz Rang, putující ze své domoviny k jihu poté, co pláně Ecoporangy pokryl led, se v průběhu několika let plných zoufalého odporu staré rasy zmocnil území dnešní Flegry. Obě rasy nakonec splynuly a v krvi národa Rangijar dodnes koluje nemalé procento staré krve Angadhů.
Traduje se, že kdesi ve Flegře, ale i na dalších místech zaniklé říše se dosud nachází tajemné Labyrinty, chrámy Pána Chaosu, kde mohou jeho vyznavači prosit o moc, a že potomci starých kněžských rodů znají jejich tajemství. Jakkoli je kult Laprivana oficiálně zakázán, jeho služebníci se těší určité formy nedotknutelnosti, jakož i úcty k jejich věšteckým schopnostem.
Rasa vysokých, snědých lidí s orlími profily. Povstala prý z vůle Pána Noci Wolpeka, vládce černé magie. Orlí lid měl velkou zručnost v kouzlech a obratně je používal proti svým nepřátelům. Dávné legendy Jezdců, kteří nakonec zlomili moc Xarů podél velké řeky Lork, hovoří o strašlivých válkách oceli a kouzel, v nichž takřka kompletně vyhynuly tři ze čtyř západních klanů Světlých elfů. Nakonec však Xarové museli ustoupit z plání jižního břehu a jejich impérium, táhnoucí se v době jejich slávy jižní polovinou kontinentu od východu k západu, zaniklo. Zbyla pouze izolovaná místa jako Torozon, jehož obyvatelé nosí v žilách nejčistší xarskou krev a jehož šlechtické rody a kněžské dynastie jsou schopny vysledovat svůj rodokmen několik století zpět. Nomádská skupina národů - dhinni, džadové a horští nomádi - jsou také potomky staré rasy Xarů.
Kromě Torozonu žijí čistokrevní Xarové v pralesích poloostrova Golaseca, opačném koutu jejich dávné říše. Ponuré báje Mořských elfů a Černých Élejců vyprávějí o pevnosti čarodějů ukryté hluboko v džungli, pod jejímiž tmavými kopulemi pradávní černokněžníci dlouhověké rasy sní své sny o vládě nad světem.
Trpaslíci jsou pradávnou rasou, údajně povstalou z kamene. To s oblibou tvrdí sami trpaslíci, dovolávajíce se tak údajné příbuznosti s gnómy. Avšak salamandři, gnómové a další bytosti ze zástupů Fegrima Tvůrce jsou mnohem staršího, tajemstvím zahaleného původu.
Dávná trpasličí říše se rozkládala na území Buckenvorde a Storlandu, centralizovaná do mocných opěrných bodů Isenburg, Elfsborg a Hengistbury, v nichž stály kamenné trůny trpasličích knížat.
Každá oblast byla ovládána určitou skupinou klanů. Nejstarším sídlem byl Isenburg v Elblagských horách, jehož kníže si činil nárok na vladařský palcát. Aby obstály proti jeho požadavkům, uzavřelo osm velkých klanů Svaz Černé sekery a oproti majestátu Isenburgu vztyčilo nebetyčný Elfsborg, na jehož stolec dosedl kníže Brockenhorge. Obdobně si počínaly Spojené klany Storlandu, které v horách Heers vykutaly mocnou pevnost Hengistbury.
V průběhu času však neúprosný osud odvál trpasličí slávu na věčnost: jen hořké vzpomínky na zašlou moc zůstaly. Z divokého Thaurmoru se vyvalily hordy skřetů, orků a trollů a Buckenvorde se stalo dalším domovem Zelených kůží. Pradávný Isenburg sežehl dračí oheň, převysoký Elfsborg zachvátila ledová smrt a meče Sněžných elfů. Poslední se drželo Hengistbury, ale Storland otevřený ze západu postupujícím hordám Chaosu zkáze také nakonec neunikl. Tak padlo v ohni a krvi trpasličí impérium.
Dnes žijí trpaslíci v poměrně malém počtu roztroušeni po severních zemích. Mnoho z nich našlo nový domov v Élidě a Flegře. Existují i dvě takřka čistě trpasličí města: Hartesberg v Západní élejské marce, obývaný převážně příslušníky Isenského klanu, kteří se už vzdali myšlenky na návrat do své domoviny a věnují se řemeslům a obchodu, a dále ponurá pevnost Camp Dummur, kterou věnovali trpasličím vyhnancům Flegřané. Ta střeží proslulý Kamenný most, dávné trpasličí dílo, jediný přechod přes pekelnou puklinu Delmenhorst, táhnoucí se od hor Antwerles na severu k hřebenům Heersu na jihu.
V Camp Dummur jsou shromážděni především trpaslíci Hengistova klanu, kteří občas oplácejí skřetům jejich nájezdy a pustoší Storland. Také vysílají výpravy s cílem zmocnit se zpět Hengistburské tvrze a udržet ji, což se zatím daří knížeti Marchhorstovi. Obdobné pokusy Brockenhorgských o dobytí vzdálenějšího Elfsborgu zatím nebyly úspěšné. Brockenhorgský klan je rovnoměrně rozdělen mezi Camp Dummur a zbytek trpasličích enkláv na světě.
Světlí elfové jsou dětmi Slunce. Jejich mágové a kněží uctívají Bílého pána Sardwina a Sluneční paní Ayewine. Jejich domovem jsou pláně pod posvátnou horou Ariendol, Sluneční vrch, na jejímž vrcholu se tyčí zářivý Tinwetil, Chrám slunce.
V dávných dobách museli Gáil Aelfwine tvrdě bojovat s pradávnou rasou Xarů o vládu nad jižním, pravým břehem řeky Lork. V nelítostných válkách zahynuly celé generace elfů: tři ze západních klanů byly zcela zničeny s výjimkou jejich enkláv v zemi Shromáždění. Tak z klanů Elgin, Rivallon a Yaudet zbyly pouhé rody a vzpomínka na slavné jméno. Jejich hrdinství však nebylo zapomenuto a na jeho věčnou paměť jejich zástupci nadále už po dlouhá staletí zasedají na čestných místech Shromáždění moudrých.
Během staletí válek se lid Světlých elfů rozdělil. Linga Aelfwine, zvaní dnes Zpěváci, obrátili svou mysl ke kouzlům a dávným věděním a jejich těla uvadla. Dnes obývají zemi zvanou Lingond, náhorní planinu mezi tokem Lorku a vnitřním mořem Marazion. Lingond je posledním místem, kde je možno nalézt Zpívající kameny.
Část Zpěvného lidu odešla k jižnímu moři, kde se usadila v zemi Thévengond, dnes kromě nich hojně obydlené i Élejci a Plavci.
Druhou větví Gáil Aelfwine jsou Jezdci, urostlí, mocných paží a silného ducha, kteří jsou ocelovou pěstí Bílých elfů. Ovládají dnes celý střed bývalé říše Xarů a jejich císař, sídlící v městě Sargans v Artesii, je jedním z nejmocnějších vládců kontinentu. Roche Aelfwine jsou považováni za nejlepší jezdce světa a jejich chovy koní jsou proslulé svou jedinečností.
Klanové zřízení, v němž elfové žili na počátku svých dní, postupem času ztratilo na významu. Lingonďané se stali volným lidem, nespoutaným zákony a omezeními a jejich počet je nízký. Jejich města, Mirapolis či Ellan Vannin jsou nádhernými oázami konsenzu různých kultur. Mirapolis, zářivé město Sedmi zahrad, v němž sídlí proslulé Cechy magických řemesel, je kvetoucím přístavem, doslova perlou Středních zemí. Rady moudrých, dnes už vybírané bez ohledu na klanovou příslušnost, rozvážně spravují tato centra elfí kultury.
Uznávanou hlavou Bílých elfů je Artesijský císař. Jeho úřad je starobylý, vznikl už za válek s Xary, kdy se náhle vynořila potřeba nejvyššího vojenského velitele. Ačkoli Lingond i Thévengond leží daleko mimo hranice moci Sargansu, přesto i Zpěváci autoritu vládce Jezdců respektují.
Jedinou výjimkou je Craone, země Klanů Shromáždění, ležící hned za řekou Tinténiac. V centru Craone, pevnostním městě Iarnthirin, dodnes zasedá Shromáždění Moudrých, složené z reprezentantů všech klanů Světlých elfů. Do záležitostí Země klanů se nevměšuje ani císař: jinak je však pravomoc Shromáždění již omezena jen na oblast Craone. Ten je posledním místem, kde stará klanová příslušnost ještě něco znamená.
Zvláštní kastou mezi Bílými elfy jsou Sluneční kněží. V jejich řadách nalezneme nejmocnější ze slunečních mágů a také Ranwinův řád rytířů Slunce, dle jehož vzoru vznikl v Élidě Řád jestřábích rytířů.
Prosakují také zprávy o Strážcích světla, polomystických bytostech údajně vládnoucích neskutečnou mocí, kteří střeží posvátná elfí místa jako Tinwetil nebo Sluneční chrám v Iarnthirin
Sardwin je také pánem Bílé magie a své stoupence obdarovává mocí světla, která jim umožňuje čelit nekromantům, démonologům a thaumaturgům, vládnoucím silou temné magie.
Temní elfové jsou mocnou rasou ovládající zemi ležící severně od hor Antwerles. Jejich původním domovem je ostrov uprostřed temných vod Prstencového jezera Ringwen, na němž stojí Largoet en Elven, pradávné srdce kultury Temných elfů.
Jako odraz slunečního kultu jejich světlých bratranců je mezi Temnými elfy rozšířeno uctívání hvězd. Kult Hvězdovládce Threlwena a celé řady Nižších bohů z jeho zástupů jako hvězdné paní Théryx, patronky námořníků, jsou dodnes velmi populární mezi Dúr Aelfwine.
Dnes se Temní elfové dělí na několik skupin. Tou první jsou Dúr Taurim, elfové Temného lesa, kteří odpadli od uctívání Threlwena a za svého boha si vzali Yornwela Vysokého, pána hvozdů, vod a měsíce. Mocnými mezi nimi jsou lesní čarodějové, zasvěcenci Flangorda Stromovouse, kteří ovládají hrozivé síly temného hvozdu.
Nejpočetnější je lid zvaný Dúr Elenwine nebo Gwaith - i - Lossqueen (hvězdní elfové nebo lid Ledové královny), který obývá oblasti Naillacu, Scaeru a Broerecu a jehož vládkyní je proslulá Zimní královna, sídlící v ledovém paláci ve městě Fornmir, zvaném Klenot Severu. Sněžní elfové, jak se jim také říká, vedou neustálé války - na západě proti skřetům a hordám příšer, které se valí z Thaurmoru přes Buckenvorde a Storland k severu a východu a na severu proti ledovým barbarům v oblasti Scaellandu a Assenheimu.
Nicméně to byli právě oni, kdo vzal útokem pyšnou trpasličí pevnost Elfsborg, kterou si nad hlavami elfů vystavělo Osm klanů Černé sekery, aby shlížela na pláně Scaeru shůry. Ledoví mágové vrhli proti zdem mocného hradu kletbu mrazivé smrti: poté ochromení válečníci knížete Brockenhorgu snadno podlehli mečům útočníků.
Fraigon Temnolurde, Velmistr ledové smrti, zpupnou pevnost pobořil a zanechal napospas osudu: nicméně později se stala kořistí skřetích tlup, když celé Buckenvorde ovládly hordy Zelených kůží.
Další skupinou jsou Dúr Menelwine, elfové temných nebes. Sídlí na samém severu země, na hranicích Tasavalty, nedotčeného království draků. Je to nečetný lid obývající zasněžené pahorky Minhillion a jejich centrem je malé město Mingiliath.
Nejmenší skupinou jsou Dúr Gilwine, pozůstatek původních Temných hvězdných elfů. Sídlí v bývalém srdci elfí říše, na ostrově Endor a jejich střediskem je Largoet en Elwen. Ostrovu vládne Řád hvězdných rytířů, jehož velmistr je jednou z nejvýše postavených bytostí mezi Temnými elfy. Poslední arcigrall řádu, hvězdný rytíř Elendur Livtrassir je v zemích Ledové koruny možná slavnější než sama královna.
Tajuplný národ lesních lidí, menšího vzrůstu, leč sporých, širokoplecích postav, obývá lesnatou krajinu Levanty, sevřenou mezi horským masívem Heersu na severu a širým tokem Lorku na jihu. Nemá centrální vládu: moc v jednotlivých krajích si drží Strážci cest, obdařeni titulem dědičných knížat. Cesty jsou v Levantském hvozdu velmi důležitou věcí a tak není divu, že jejich udržovatelé požívají náležité úcty. Jejich moc nicméně není svrchovaná, neboť existují Sněmy rodů jednotlivých krajů, jejichž rozhodnutí jsou autoritě Strážců nadřazena.
Typickým Levantským osídlením jsou roztroušené farmy, na nichž hospodaří široká rodina, podřízená autoritě nejstaršího člena.
Tvrdí se, že Levain jsou vzdáleně spřízněni s trpaslíky, neboť jejich stvoření má na svědomí Kovář Feghrim, druhý mezi Sedmi starými bohy. Je nicméně pravdou, že Levain uctívají Černého hada Goigona jako strážce ohně a výhně, neboť Levain náleží mezi nejzručnější kováře a kovotepce na světě. Zde, v hloubi hvozdu, vznikají slavné levantské kouzelné meče či strašlivá kopí - slengarchy. Mocnými mezi Levanťany jsou Fegrain, krotitelé duchů, kteří dokáží polapit lesního démona a zaklít jej do čepele zbraně. Tito jsou zasvěcenci mocného Hrandura, Vládce čtyř živlů.
Levain na západě už poznali krutost skřetích vpádů a statečně jim čelí dlouhá léta. Trastamar Prokletý, šampion Ničivých sil, zpustošil západní pohraničí při velkém vpádu skřetů v krajích Bryneicc a Venedig, než byl spojenou armádou Westmeathu, Tayside, Caithnessu, Middlesexu, Cheapside a Berkshire vržen zpět za hory Gifhorn. Nicméně Wealhas, který odděluje průsmyky Dumbarton od horního toku Lorku, zůstal prokletou zemí, v níž bloudí stovky duchů nepohřbených válečníků padlých v oněch strašných bitvách. V těch místech vyvstávají Spálenci a mnozí jiní poslové zlých sil, takže ani hordy skřetů a orků se příliš často do oněch končin neodvažují.
Rovněž podhůří Heersu jižně od Kruhu Gondechoru není klidným místem, zvláště pak v dobách, kdy se otevírá Propast Chaosu a zástupy Bestií proudí tajemnými branami do našeho světa. Ruiny hradiště Edgehill, spáleného při jednom z útoků příšer, dosud ční k nebi jako chmurná připomínka nebezpečí číhajícího za horami.
Levain na východě obývají tiché pahorky Sieradz, jimž dominuje pevnostní město Verdale. Za ním leží Revel, země Gwaith-i-Cúthalhir, Lidu lučištníků, národa poloelfů, kterému v žilách koluje krev elfů i Levain.
neboli Dagorim (bojovní) jsou temní půlelfové,kteří obývají severní část poloostrova Golaseca a zalesněné podhůří hor Tahadart. Tvrdí se, že kdesi v lesích se skrývá Chrám zářící hvězdy, kde spočívá hmotná schránka samotného Threlwena a že Tiryar střeží místo jeho odpočinku.
Dagorim bývali kdysi částí lidu Dúr Gilwine, odešli však na jih, aby mohli lépe sloužit svému stvořiteli. V hustých pralesích svedli krátký boj s Xary, kteří ovládali tento kraj: nakonec se však spolu smísili a v žilách Tiryar nyní koluje obojí krev. Argovijci je občas vídají, temné, hrozivé, podobné přízrakům kráčet lesem. Z řad Tiryar vzešla celá řada Mistrů a Velmistrů Smrti, vládnoucích mečem i magií.
Národ světlých poloelfů, vzešlých z Levain a Zpěvného lidu elfů. Obývá pahorkovitou, řídce zalesněnou zemi Revel sevřenou mezi Levantou a starobylým druidským krajem Stoneyard. Z ní se vydává do světa velká řada více či méně proslavených dobrodruhů. Reveliánci jsou dobrými hraničáři a proslulými bardy. Jejich společnost je podobná levantské, pouze organizaci měst převzali od Lingonďanů. Centrem Revelu je město Colvignac, mnoho příslušníků národa žije ve Verdale či v Mirapolis. Lid lučištníků má přátelské vztahy s oběma odnožemi Bílých elfů.
Božstva Revelu jsou různorodou směsí původních kultů národů, z nichž Lid lučištníků vzešel. Reveliánci jsou nadáni nejedním umem mysli i ruky a Černý had Goigon se zde těší stejné úctě jako v sousední Levantě. Z elfích bohů je nejrozšířenějším uctívání Sluneční paní Ayewine. Největšího rozmachu však v Revelu zaznamenal kult Šedého vlka, především díky velkému počtu hraničářů v tomto národě. Zejména v pahorcích Sieradz je velmi rozšířen, neboť spolu s nečetnými Levain tam žije i mnoho Reveliánců, kteří se živí převážně lovem zvířat a následným prodejem kožešin. V pevnostním městě Verdale stojí významný Farchgrindův chrám.
Z ticha lesních zákoutí a dlouhých stínů vzešel národ vysokých, málomluvných a zachmuřených lidí, jejichž kroky posléze vždy směřovaly do hvozdů či k moři. Hlavní skupinou dnešních Yornů je národ Rybářů, nebo též Plavců, obývající přímořskou krajinu Riecaine. Jsou to zruční mořeplavci a stavitelé lodí, neboť se živí převážně lovem a rybolovem. Zemědělství není v Riecaine vůbec rozvinuto s výjimkou pastevectví.
Na jihu Geoframijských pouští, západně od Symphorienu, nejstaršího hvozdu světa, který byl prvním příbytkem Yornů v Ornilii, stojí na Čtyřech pahorcích Zaváté město Yorvan, kdysi centrum zaniklé Vanské říše národa Yorn. Tisíce let stály jeho pyšné věže, kdy předkové Plavců bojovali s temnou rasou Xarů. Nakonec však přišel jiný, strašlivější protivník - pouštní čarodějové, zasvěcenci Laprivana Žlutookého, Pána Chaosu a pohřbili Vanské pahorky pod písečnými dunami.
Významná kolonie Plavců žije i v elfím Thévengondu, neboť Zpěvného lidu, zde zvaného mořští elfové, není dostatečný počet k osídlení této úrodné země.
neboli Élejci jsou nejmladší rasou kontinentu, avšak dokáží se rychle přizpůsobovat potřebám a úspěšně tak bojují o své místo na slunci. Dělí se na dvě velké skupiny - severní Élejce, jejichž civilizace byla výrazně ovlivněna prvky trpasličí kultury a Jižany neboli Argovijce, kteří se vyvíjejí vlastní cestou. V Argovii se také velmi rozvinul chov koní, patrně pod vlivem artesijských Jezdců.
Severní Élejci jsou urostlí, spíše světlovlasí, bledé pleti. Z jejich národa vzešlo mnoho chrabrých válečníků a výborných hraničářů. Kult Šedého vlka, uctívaného kdysi jejich předky, dávno ztratil na významu a ustoupil uctívání Slunce. Velmi oblíbeným v Élidě je Sluneční posel, Jestřábí bůh Kjes.
Starý bůh Farchgrind tedy neudržel vládu nad svým lidem: dnes jsou zasvěcenci jeho kultu především hraničáři. Existuje i rytířský řád Templářů Šedého vlka, rozšířený především v severních krajích Élidy a v Monheimu, který soupeří s Jestřábími rytíři o popularitu.
Dalším zástupcem slunečního kultu je Nebeský soudce Clertus, patron Spravedlnosti, jehož kněží dokáží nahlížet do lidských duší a hledat skrytou pravdu.
Temnou stranou uctívání stvořitele Farchgrinda je kult Temného větru, Caer Dúrgrind, reprezentující Kruhy temných druidů, kteří bojují proti vyznavačům Yorbetha. Šílená Stornigea je bohyní močálů, pramatkou bahenních víl: často si vyžádá lidský život ve svém panství.
Argovijci se naopak obrátili k temnějším božstvům. Po celé Élidě je známý mnišský řád Sarre-morth, zasvěcený Paní Smrti, bohyni Diartoně. I kult Temného větru má na jihu širší zastoupení. V pobřežních oblastech se prosadilo uctívání Hvězdné paní Théryx. Na samém jihu, v pahorcích Dissignac, však bují temné kulty Kruhu černé svíce, padlí mágové vzývají Vládce Tmy Thrystora a nejmocnější z nekromantů se obracejí na příšerného Pána duchů Sveylora, nazývaného Stín strachu. Snad to má určitou spojitost s faktem, že v jižní Argovii se nalézá mnoho pozůstatků pradávné říše Xar.
Jižané, zvaní též Černí Élejci, jsou spíše menších, rozložitějších postav, snědí a tmavovlasí. Obě linie Élidáin se tak od sebe poměrně výrazně liší.
Élejci mají vytvořen složitý systém vlády, založený na feudálních vztazích jednotlivých vládců území: centrem moci v Élidě je velkoměsto Ardahan, největší město světa, sídlo císaře Élejců, centrem Argovie je výstavné Darioritum, sídlo krále Jihu.
Národ obývající dnešní Flegru je jedním z nejpozoruhodnějších dnešního světa. Má za sebou takřka půldruhého tisíciletí samostatné geneze, kdy ze základních stavebních kamenů staré krve Angadhů a divokých severních barbarů kmene Rang, jehož původní vlastí byla dnešní Ecoporanga, vznikal a kvasil dnešní národ Flegřanů. V době příchodu Rangů do Rimmonu, původního sídla staré rasy, byla civilizace Angadhů v troskách, vyčerpána vnitřními rozpory a staletým zápasem s Temnými elfy a kamennými obry. Příliv nové krve Angadhům rozhodně prospěl a dodal zesláblé staré rase nových sil. Národ Rangijar se vyznačuje polobarbarskými zvyklostmi, obratně naroubovanými na vyspělou společnost podrobených. Dodnes živým je ve Flegře slovo Angya, značící „Vysoký pán“, titul Vznešených, kteří mohou nosit dva meče, jakýsi odznak urozenosti.
Flegřané jsou vesměs fyzicky zdatní, neboť obě rasy byly vysokého, mohutného vzrůstu. Stejně jako staří Angadhové nosí dlouhé vlasy rusých či světlých odstínů. Po dlouhá staletí fungoval jejich obchod na základě směny, neboť staří Rimmonci ve svém osamocení nepocítili potřebu oběživa: pod vlivem élejských kupců se v posledních stoletích rozšířilo používání peněz po celé Flegře. Yozayanští vládci rychle založili vlastní mincovnu, jejíž správu svěřili místním trpaslíkům. Od té doby se Flegra stala čilým centrem obchodního ruchu.
Původním náboženstvím Angadhů byl kult Pána Chaosu Laprivana. Jeho chrámy měly podobu smrtelně nebezpečných labyrintů, na jejichž konci čekala odměna pro odvážlivce, který bez újmy absolvoval průchod. Dávní kněží prý dodnes střeží tajemství těchto zapovězených míst Dnes je toto náboženství oficiálně zakázáno a ve Flegře je živý jednak trpasličí kult Feghrima Tvůrce, jednak kult Farchgrinda Šedého vlka. Veřejně podporováno je šíření kultu Temného větru, bojujícího proti lesním čarodějům Dúr Taurim v Tynwaldu, takže ve Flegře nalezlo útočiště mnoho vyznavačů této víry vyhnaných či uprchlých z Élidy.
Původní kněžské dynastie Angadhů však i nadále existují: dodnes se rodí běloocí kněží s bělmy bez zornic, obdaření vnitřním zrakem. Tito jsou zváni Vidoucí, chodí křížem krážem zemí a navzdory zákazu svého kultu požívají nedotknutelnosti a úcty. Je totiž známo, že Laprivan Žlutooký byl znalcem osudu a jeho žhnoucím zrakům nemohlo nic zůstat skryto a jeho kněží jsou známi věšteckými schopnostmi.
Rangijar také hojně využívají umu četných trpaslíků žijících na území Flegry a mnoha dávných znalostí nashromážděných v průběhu dlouhých věků Angadhy. Dlouhá tradice neozbrojeného boje dala vzniknout celé řadě zápasnických stylů a forem bojového umění. Šlechta Rangijar je spíše válečnou kastou, cvičenou celý život v boji.
Vládnoucí systém Rangijar je poměrně složitý. Zemi řídí kruh tří nejvyšších vládců, Thirangů, kteří pomocí starých znalostí Angadhů sdílejí „společnou mysl“, tj. dokáží komunikovat na dálku. Vede-li země válečné tažení, jsou do jeho čela jmenováni dva velitelé, Dirangové. V případě nejvyššího stupně ohrožení má být jmenován nejvyšší velitel, nicméně za posledních pět set let k ustavení Monuranga nedošlo.
Nižší stupně řízení státu jsou prezentovány radami pěti, sedmi, devíti, jedenácti a třinácti, vybíranými vždy pomocí prastarých artefaktů, věšteckých krystalů a kamenů pravdy.
neboli Ledoví barbaři obývají ledové pláně Ecoporangy, přívětivější pobřežní kraj Liflandie a část severních ostrovů, Sjaelland a Assenheim, o něž vedou dlouhotrvající války s temnými elfy. Říká se, že barbaři jsou mladšími bratry Élidáin, avšak mezi oběma národy zuří urputný, neustávající zápas, neboť kmeny Folkungů a Skioldungů se neustálým přívalem tlačí do jižních zemí, Monheimu a Élidy, avšak Élejci se jejich expanzi zuřivě a úspěšně brání. Jejich hlavní kult, uctívání Ledového krále, náleží v Élidě k nejvíce nenáviděným, byť se jedná a jeden z četných aspektů Farchgrinda Šedého. Nejposvátnějším místem Halwaire je ledové jezero Blatensee, na jehož dně prý spočívá Farchgrindův ledový meč Grayharwind od pradávných dob, kdy mu vypadl z ruky v marném boji s Pánem Noci.
Jednotlivé kmeny Halwaire mezi sebou často válčí a jako rasa jsou ledoví barbaři velmi nesvorní. Byť i jejich území se dotkla nevyhnutelná vlna civilizace, takže se zde nalézají opevněná města a kupecké výpravy, je jejich kultura jednou z nejméně rozvinutých v Ornilii.
nomádská skupina národů zahrnuje tři hlavní odnože: geoframijské džady, almatské horské nomády a tileágdské dhinni. Všechny vzešly během minulého tisíciletí z roztroušených skupin Xarů, zbylých po ničivých taženích elfích Jezdců.
Nejsilnější skupinou jsou džadové, jejichž domovem je geoframijská poušť, po níž kočují se svými stany. Nejhustší osídlení je na sever od Tabrízu, jižnější části jsou méně zalidněné. Na severu také stojí největší město nomádských národů, černý Reignabad. V podstatě se jedná o velké tábořiště, které se průběžně mění, obklopující pozůstatek staré xarské pevnosti, v níž sídlí jednak shkodérský kalif, uznávaná hlava všech džadů a jednak Zahalení, členové tajemné sekty mágů, kteří mu slouží. Nomádi uctívají vládce tmy Thrystora, neboť noc je jim posvátnou.
Horští nomádi jsou obdobou svých pouštních příbuzných: říkají si též ardžadové. Nemají uznávaného vládce, nýbrž jsou rozděleni do kmenů, které vesměs uznávají autoritu Orlího trůnu Torozonu.
Nejzvláštnější skupinou jsou dhinni, obývající Tileágd, zemi zlatých mlh za jezerem Ierné. Odpadli od své rasy a nyní uctívají Bílého pána Sardwina, neboť v jejich zemi je silný vliv elfích Jezdců. Úrodná domovina jim umožnila upustit od kočovného způsobu života, avšak v Tileágdu je možné nalézt mnoho potulných vypravěčů a poutníků pídících se po starých příbězích. Jejich stavby se vymanily z ponurosti Xarů, striktně zachovávané v Torozonu a jejich architektura je světlá, moderní a vznosná, doslova dar světovému umění. Typickým příkladem dhinnijského stavebního slohu je Shquiperise, největší město Tileágdu, v němž sídlí vládnoucí emír.
je název dnešních obyvatel tajemného Torozonu. Tito jsou s výjimkou zbytku Xarů na poloostrově Golaseca nejčistší Xarinskou rasou. Torozon je ponurá země plná pouštních pyramid a chrámů z černého kamene, v nichž potomci prastarých kněžských dynastií odříkávají své modlitby. Orlí lid je národem Pána noci Wolpeka, avšak po dávných porážkách se zejména mezi šlechtou Xarů rozmohl kult Černého orla, který se rychle stal oficiálním státním náboženstvím. Původní kult černé svíce zůstal vyhrazen zlopověstným mágům Černého kruhu, kteří pod klenbami pochmurných svatyní provozují své odpudivé rituály. Pověstná v tomto směru je tajemná Nekatta, město černých kouzelníků pod horami Gifhorn.